Svět hudby opustila skutečná legenda. Ve věku 91 let zemřel skladatel Ennio Morricone. Smutnou zprávu přinesl italský deník Corriere della Sera. Hudební velikán podlehl v noci na pondělí následkům nešťastného pádu.
Legendární skladatel, který svými melodiemi doprovodil více než 500 filmů, se narodil v Římě roku 1928. Jeho otec se živil jako trumpetista, proto byla trumpeta prvním nástrojem, na nějž se naučil hrát. Hudbu začal skládat už v 6 letech. Vystudoval římskou konzervatoř Svaté Cecílie, kde ho učil slavný komponista Goffredo Petrassi.
Po dokončení studií aranžoval skladby pro divadelní inscenace a skládal hudbu pro rozhlasové hry. Když pracoval jako aranžér pro nahrávací společnost RCA Italiana, seznámil se s režisérem Lucianem Salcem, který mu nabídl práci u filmu. Spolupracoval s významnými italskými režiséry jako Ettore Scola nebo Bernardo Bertolucci, průlomem se pro něj stala ale až hudba k westernům Sergia Leoneho.
Morriconeho silné motivy a výrazné kompozice dosáhly nebývalého souzvuku s Leoneho vizuálním stylem a jejich unikátní spolupráce vyvrcholila v hudebním i filmovém majstrštyku Tenkrát na západě (1968). Ze spojení palčivé harmoniky a ostrých tónů elektrické kytary se stal jeden z nejznámějších hudebních motivů filmové historie.
Neméně působivě obohatil i snímky dalších žánrů. Progresivními postupy, experimentováním se zvuky a důmyslnou prací se zpěvem vtiskl zcela jedinečnou atmosféru italským thrillerům, takzvaným giallo filmům. Úspěch slavil s filmy Daria Argenta Pták s křišťálovým peřím (1970), Čtyři mouchy na šedém sametu (1971), Devítiocasá kočka (1971) a Stendhalův syndrom (1996) nebo Una Lucertola con la pelle di donna (1971) od Lucia Fulciho. V dramatu Jerzyho Kawalerowicze Maddalena (1971) se mu pak podařilo vytvořit doslova eroticko-mystické dusno.
Nesmazatelnou stopu zanechal také za hranicemi rodné Itálie. Svoje tvrzení, že každý zvuk je hudba, opět dokázal ve výrazném soundtracku k filmu Orka zabiják z roku 1977, kdy zkombinoval tklivé melodie s řečí kosatek. Téhož roku působivě doprovodil další hororový snímek Vymítač ďábla II: Kacíř. V roce 1979 byl pak poprvé nominován na Oscara za hudbu k filmu Terrence Malicka Nebeské dny. Do širokého povědomí americké veřejnosti ho dostala mistrná kompozice pro snímek Mise (1986) a uznání se mu dostalo i za spolupráci s režisérskými velikány jako Brian De Palma (Neúplatní), Don Siegel (Dva mezci pro sestru Sáru), John Carpenter (Věc) nebo William Friedkin (Vrah vedle nás). Své první zlaté sošky se dočkal až symbolicky roku 2007, kdy mu americká filmová akademie udělila čestného Oscara za celoživotní přínos.
Morricone často spolupracoval s Českým národním symfonickým orchestrem. Právě s tímto souborem nahrál hudbu k Tarantinovce Osm hrozných, za níž v roce 2016 získal svého druhého Oscara. Sám měl k České republice vřelý vztah a rád se sem vracel. V Praze naposledy vystoupil minulý rok v lednu, kdy ve vyprodané O2 aréně oslavil 90. narozeniny. Bylo těžké, vybrat jedinou skladbu, nakonec se ale rozloučíme s uhrančivou tříští sborů v Pazzia in cielo ze zmiňovaného erotického dramatu Maddalena.
Sbohem maestro. A děkujeme za všechno.
