TÉMA: FOLK HOROR – Lovec žánrových čarodějnic

Folk horor ve filmu

Převzato s laskavním svolením čtrnáctideníku Advojka.


Termín folk horor je dnes spojován s řadou filmů, ale i televizních inscenací nebo hudebních projektů. U jeho zdroje ale stojí tři britské filmové horory z přelomu šedesátých a sedmdesátých let, označované za „nesvatou trojici folk hororu“.

Sousloví „folk horor“ se dá najít v recenzi na výstavu Henryho Fuseliho ze sedmdesátých let minulého století nebo v článku o ilustrátorce Beverly Brodské z roku 1982. Když pak v roce 2003 režisér Piers Haggard v rozhovoru pro hororový časopis Fangoria prohlásil, že jeho film The Blood on Satan’s Claw (Krev na Satanově spáru, 1971) není žádný brak, ale „folk horor“, tedy snímek plný „temné poetičnosti“, který používá „venkov jako symbol nebo vizuální prvek“ a vypráví „příběh o lidech podléhajících pověrám ohledně života v lesích“, nejspíš ho ani nenapadlo, že zakládá nový filmový žánr. Mnohem jasnější představu o tomto fenoménu měl filmový scenárista a herec Mark Gatiss ve druhé epizodě své dokumentární minisérie A History of Horror (Dějiny hororu, 2010). „Následující roky přinesly úpadek britského hororu, který se ukázal jako nezvratný,“ říká ve svém komentáři. „Ale došlo k fascinujícímu poslednímu rozkvětu. V pozdních šedesátých letech se nová generace britských režisérů vyhýbala gotickým klišé tím, že se ještě více vzdálila modernímu světu. Najdeme zde volný soubor filmů, kterým můžeme říkat folk horory. Sdílejí posedlost britskou krajinou, jejím folklorem a pověrami.“


Excesy sadistické brutality

Gatiss také pozdějším kronikářům folk hororu poprvé představil jeho kánon. Uvádí celkem tři britské snímky z období mezi lety 1968 a 1973, pro něž se později mezi publicisty píšícími o folk hororu ustálilo označení „nesvatá trojice“. Pokud bychom se na tyto filmy podívali z hlediska serióznější filmové historie, zjistili bychom, že ve skutečnosti netvořily žádný pevně provázaný produkční cyklus ani vědomý estetický proud. Všechny tři jsou součástí širšího proudu britských nízkorozpočtových historických hororů s prvky exploitation.

The Blood on Satan's Claw (1971)

Nejstarší z folkhororové „nesvaté trojice“ je Lovec čarodějnic (The Witchfinder General, 1968) tehdy čtyřiadvacetiletého Michaela Reevese, který zemřel devět měsíců po premiéře filmu na předávkování alkoholem a barbituráty. Film patří do série exploitation snímků o sadistických procesech církevních představitelů s čarodějnicemi. Koprodukovala ho americká společnost American International Pictures (AIP), proslulá především spoluprací s režisérem a producentem Rogerem Cormanem, který pro ni v šedesátých letech natočil mimo jiné i úspěšnou sérii adaptací povídek Edgara Alana Poea. Hlavní roli prospěchářského církevního hodnostáře a „lovce čarodějnic“ Matthewa Hopkinse ve filmu přitom ztvárnil americký herec Vincent Price, který byl hlavní hvězdou Cormanovy poeovské série.

Reeves a jeho producenti při natáčení experimentovali s explicitním násilím a nahotou, tedy prvky, které se v šedesátých letech stávaly stále častější atrakcí populárních filmů, ale zároveň vyvolávaly pobouření veřejnosti (a tím pádem poutaly pozornost publicistů) a často také zásahy cenzury. Při premiérovém uvedení ve Velké Británii musel být snímek zkrácen o celé dvě minuty kvůli „excesům sadistické brutality“ v některých scénách a britský tisk nešetřil pohoršenými reakcemi kritiků a intelektuálů.

Lovec čarodějnic (1968)


Satanova kůže

Skandální snímek měl mimořádný divácký úspěch v několika státech a stál u zrodu cyklu historických hororů, z nichž některé se natáčely i ve Velké Británii. Konkrétně to byla dvojice filmů režiséra Gordona Hesslera, poeovská adaptace The Oblong Box (Podlouhlá bedna, 1969) a čarodějnický snímek Cry of the Banshee (Pláč bánší, 1970), obojí natočené v koprodukci AIP a s Vincentem Pricem v hlavní roli. Ani jeden z filmů ovšem Gatiss do folk hororu nepočítá. Naopak do nesvatého triptychu řadí film, který s Reevesovou klasikou souvisí jen velmi volně. Tvůrci ­Blood on Satan’s Claw občas zmiňují Lovce čarodějnic jako mlhavou inspiraci, nicméně příběh o působení temného pohanského kultu na anglickém venkově je mnohem poetičtější, okultnější a plíživější než Reevesův film. Dílo v režii televizního a divadelního režiséra Pierse Haggarda uvedla do americké distribuce také AIP, která dokonce vytvořila jeho dnešní titul (v Británii se film původně promítal pod méně krvelačným názvem Satan’s Skin, tedy Satanova kůže). Snímek ve své době prošel kiny téměř bez povšimnutí a dodnes není zdaleka tak známý jako ostatní dvě díla folkhororové trojice.

Nejznámějším z triptychu je Rituál (The Wicker Man, 1973) Robina Hardyho. V tomto případě Lovec čarodějnic patrně nebyl velkou inspirací. Režisér se hlásí spíš ke slavnému britskému studiu Hammer a jeho gotickým hororům. Ostatně jednu z hlavních rolí hraje hvězda Hammeru Christopher Lee. Samotní tvůrci, konkrétně Hardy a scenárista Anthony Shaffer, prezentují Rituál jako projekt nadšenců, kteří chtěli natočit originální horor vycházející z pohanských náboženství a vystavěný na motivu oběti. Hlavní inspirací fiktivního pohanského kultu ve filmu přitom byla studie Jamese George Frazera Zlatá ratolest (1890, česky 1977), která je dnes vědecky zdiskreditovaná, ale měla nesmírný vliv na umění a myšlení 20. století. Policejní inspektor a pedantský křesťan Neil Howie ve filmu vyráží na zapadlý skotský ostrůvek vyšetřovat zmizení místní dívky a šokovaně zjišťuje, že tamní obyvatelé uctívají pohanské keltské bohy. Ani tento titul ve své době neměl výraznější divácký úspěch, ale během sedmdesátých let se z něj stalo dílo uctívané filmovými kritiky a nakonec opakovaně prohlašované za klasiku hororového žánru.

Rituál (1973)


Folkhororový řetěz

Adam Scovell, autor zatím nejobsáhlejší a nejpropracovanější monografie na dané téma Folk Horror: Hours Dreadful and Things Strange (Folk horor. Hodiny strašné a věci podivné, 2017), si je plně vědom toho, že Gatiss zanechal historikům filmového hororu spíš obtížný rébus než srozumitelně formulovaný subžánr. Něco jiného je prohlásit nějakou ­trojici snímků za kánon nově ustaveného žánru a něco jiného vysvětlit, co přesně v těchto filmech nový žánr vlastně zakládá. Scovellem zkonstruovaný „folkhororový řetěz“, spojující společné znaky filmové trojice, takové vysvětlení nabízí, ovšem s plným vědomím toho, že jde jen o jedno z mnoha spojení, která lze mezi díly prohlašovanými za folk horor vést.

Prvním článkem řetězu je důraz na krajinu. Všechny zakládající folkhororové filmy se natáčely v exteriérech a na lokacích, nikoli ve studiu. Krajina v nich zároveň tvoří silný estetický vizuální prvek. V samotném vyprávění pak obvykle izoluje postavy na odlehlém místě, stranou od zbytku civilizace. Tato izolace představuje druhý článek. Izolovaná komunita si buduje vlastní zvrácenou morálku nebo náboženský systém včetně rituálů a důsledkem je třetí článek řetězu, jímž je manifestace vycházející z těchto systémů. Může jít o vyvolání nadpřirozené bytosti, posednutí, obětování nebo jinou událost obvykle vedoucí k násilí či smrti.

Rituál (1973)

Všechny tři snímky nesvaté trojice začínají záběry krajiny. Blood on Satan’s Claw otevírají záběry na venkovského farmáře, který na svém pozemku vyorá tajuplnou monstrózní lebku. Ve vesnici se následně zformuje démonický kult a na závěr dojde ke zjevení nadpřirozeného monstra, které je zdrojem zla. Původní verze Rituálu (před vznikem režisérského sestřihu) začíná záběry hlavního hrdiny přelétajícího nad skotským venkovem. Pohanská vesnička z filmu se nachází na ostrůvku Summerisle a už její pozice mimo pevninu podporuje dojem izolovanosti. Pohanský kult se v závěru manifestuje v rituálu, který má vyvrcholit lidskou obětí, jíž se stane právě inspektor Howie. Lovec čarodějnic se na první pohled z tohoto vzorce vymyká, protože se odehrává na několika místech, mezi nimiž postavy cestují. Podle Scovella ale krajina venkovského Norfolku vyvolává dojem odloučení a krutosti Matthewa Hopkinse se vždycky odbývají v malých vesničkách odříznutých od civilizačních center. Vyvrcholením filmu je pak série brutálních tortur a vražd ve jménu křesťanství.

Scovellův řetěz lze aplikovat i na několik novějších filmů, které jsou k folk hororu přiřazovány. V britském hororu Pohanský rituál (Wake Wood, 2011) se manželský pár vyrovnávající se s tragickou smrtí dítěte přestěhuje na venkov a zjistí, že místní znají prastarý rituál, který dokáže přivést mrtvé zpět k životu. Pole v Anglii (A Field in England, 2013) Bena Wheatleyho pojednává o skupině dezertérů a dalších podivných existencí z doby anglické občanské války, kteří hledají poklad na jednom anglickém poli a přitom zkonzumují halucinogenní houby. V The Borderlands (Hranice, 2013) se trojice paranormálních vyšetřovatelů vyslaných Vatikánem vydává zkoumat údajné nadpřirozené události ve znovuotevřeném kostele na venkově v Devonu. Americká Čarodějnice (The Witch, 2015) se odehrává na farmě puritánské rodiny uprostřed americké divočiny, kde v okolních lesích možná sídlí čarodějnice. I pro nové folkhororové filmy ale platí, že jsou to projekty vznikající relativně nezávisle na sobě a spojované dohromady jen vůlí publicistů a fanoušků hledat v nich společné znaky. Pozoruhodnější než hledání těchto znaků je ale následování cest, které se ustavením folkhororového žánru otevírají. Scovellovy toulky fantaskní krajinou strašidelného britského venkova určitě patří k těm nejinspirativnějším.


Vyšlo v A2 #16/2018
https://www.advojka.cz/archiv/2018/16/lovec-zanrovych-carodejnic