Nový CANDYMAN je odvážná a chytrá modernizace dokazující nadčasovost titulního monstra

Ikonický přízrak našel novou podobu i význam u producenta Jordana Peelea

Gentrifikace nás čeká všechny. Sociokulturní strašák zasáhl nejenom nechvalně proslulé chicagské sídliště Cabrini Green, neubránil se jí ani Candyman. Ikonický horor z 90. let se po bezmála třiceti letech dočkal černošské revitalizace.

Režisér, scénárista a producent Jordan Peele si svými filmy udělal ve studiu Universal takové jméno, že mu při výběru dalšího projektu umožnili vybrat si jakoukoli značku z jejich archivů. A jako velký fanoušek, Peele šáhl právě po Candymanovi. Není taky vůbec divu. Kultovní horor režiséra Bernarda Rosea z roku 1992 v mnoha ohledech funguje jako předchůdce Peeleova režijního debutu Uteč. Oba filmy pracují s obdobnými motivy a oba sofistikovaným způsobem využívají žánrovou kinematografii k implementaci sociální kritiky. Na základě jejich úzkého vztahu by se dalo předpokládat, že aktualizace ikonického snímku nabídne konceptuální poctu Roseově klasice. Opak je v tomto případě pravdou a těch paralel ve výsledku najdeme víc v Peeleově prvotině než novém Candymanovi.

Pominu-li zjevné podobnosti jako je hypnotizující vizuální stránka, přízračný hudební doprovod nebo důmyslná práce s příměstskými legendami, duchovní pokračování Candymana, jak ho autoři označují, se od svého filmového předchůdce výrazně liší. A můžou za to hned dva faktory. Tím prvním je skutečnost, že Peele nakonec zůstal jen u produkce se scénářem a místo něj za kameru usedla režisérka Nia DaCosta. Rozdílnost její práce s filmovou řečí i přístup k příznačné rasové problematice je patrný hned na první pohled. Nechybí ji odvaha začínajícího tvůrce ani snaha o neotřelé experimentování s formou. Druhým a mnohem důležitějším aspektem je, že za filmem vůbec poprvé v historii série stojí afroamerický tvůrčí tým. Ten Candymanovi propůjčil nejen kritický „pohled zevnitř“ a tím pádem i odlišnou dynamiku, ale na pozadí sociálního hnutí Black Life Matter mu vtiskl zcela novou symboliku i funkci.

Původní snímek vznikl na základě literární předlohy Cliva Barkera, oproti povídce se ale jeho děj přesunul z liverpoolské chudinské čtvrti do chicagského černošského ghetta s pohnutou pověstí. A nový Candyman se na toto místo vrací s bezmála třicetiletým odstupem. Chátrající paneláky jsou srovnány se zemí a na jejich místě vyrostlo luxusní bydlení pro vyšší vrstvy. S posledními pozůstatky někdejšího života se místem nesou i ozvěny tamního mýtu, který se stane inspirací pro stagnujícího umělce Anthonyho. Fascinován legendou, začne znovu tvořit a jeho obrazy najednou získávají temný nádech. Postupně se na nich začíná objevovat jediná tvář.

Stejně jako hrůzyplné výjevy z Anthonyho děl, maluje i DaCosta filmové obrazy plné temnoty. Od famózních, zrcadlově převrácených úvodních titulků až po neonové nápisy a plakátové titulky v pozadí, které poskytují nenápadné komentáře k probíhajícím událostem, naplňuje film efektními nápady dokreslujícími podmanivou náladu celého snímku. Valná většina scén je prostoupená zrcadly nebo jinými reflektivními povrchy. Jejich přítomnost vysloveně vybízí k vyřčení titulního jména a zároveň poskytuje dokonalý úkryt pro všudypřítomného bubáka. A pokud se budete dobře dívat, často ho v nich i uvidíte, což jen zvyšuje divácký diskomfort a vede k neutichajícímu pocitu nejistoty, kterou si film zvládne udržet až do závěrečných titulků.

Neméně působivá je i stínová animace, která ve filmu supluje klasické flashbacky a zároveň doprovází vyprávěné mýty, čímž jim dodává punc skutečného folkloru. Candyman navíc brilantně pracuje s dosavadní mytologií. Oproti předcházejícím pokračováním s podtituly Sbohem masu (1995) a Den smrti (1999) nijak dál nerozpitvává příběh prvního filmového Cukráře, ale naopak ho chytře překrucuje, rozšiřuje a citlivě ho využívá k otevření zcela nového světa. DaCosta tím dosahuje zajímavého výsledku, kdy působivě vzdává hold originálu i jeho dobovým významům a současně připravuje živnou půdu pro moderní verzi candymanovského odkazu reflektující současnou politickou situaci.

Problém nastává v momentě, kdy se snímek svoje diváky pokouší strašit. Candyman funguje skvěle v odhalování staronové historie a stejně tak přesvědčivě prodává Yahya Abdul-Mateen II svou bolestivou transformaci v body hororové rovině filmu. Skřípat to ale začne ve chvílích, v nichž dojde na samotné vraždy. Většina mordů je totiž podaná překvapivě konvenčním způsobem a díky tomu vytváří dojem okoukanosti a zaměnitelnosti s jakoukoli soudobou produkcí. Nejednou jsem z nich měl pocit strojenosti a určité nepatřičnosti, jako by tam byly jenom pro udržení pozornosti krvechtivých diváků. Z naprosté všednosti je vytrhává jen občasné využití netradičních a zrcadly deformovaných úhlů pohledu.

Vysloveně na škodu je taky nedotaženost dílčích příběhových linií, které jsou načrtnuty v průběhu Anthonyho pátrání a výraznou měrou ovlivňují chování okolních postav. Zejména ve druhé polovině filmu se toho ale najednou začne odehrávat tolik, že jednotlivé mikropříběhy rychle vstoupí do děje a pak náhle zaniknou na pozadí důležitějších událostí. Některé z nich jsou přitom dostatečně zajímavé na to, aby si zasloužili hlubšího prozkoumání. Na druhou stranu jsou ale zase málo nosné k tomu, aby byly rozvinuty v případném dalším pokračování, a tak prostě vyšumí do prázdna jako něco, co splnilo účel, ale už není více potřeba.

Nejproblematičtějším aspektem filmu ale zůstává jeho přehnaná doslovnost. Tam, kde si Bernard Rose (nebo taky Jordan Peele) vystačil jen s náznaky a domýšlení nechal na divácích, DaCosta vede publikum po všech klíčových událostech takříkajíc za ručičku a důrazně mu vštěpuje jejich konkrétní význam. Neúmyslně tak snímek okrádá o jeho tajemnou auru a zbytečně ho uzemňuje. Podobně jsou na tom i pokusy o rasovou kritiku, kterých ve filmu není zrovna málo. Ty jsou sice trefné a stejně jako samotný slogan „Zkus vyslovit jeho jméno“ nejednou bolestně reflektují nedávné nepokoje a nerovnost vůči etnikům, jenže DaCosta je ve svých komentářích mnohy až příliš konkrétní a explicitní. Strhává tím na ně nadbytečnou pozornost a diváka tak vytrhuje z jinak opojné atmosféry.

Navzdory všem výše zmíněným nedostatkům je Candyman pořád víc než důstojným pokračováním původního snímku. Je chytrý, odvážný a působivě aktualizuje kultovní ikonu pro novou generaci diváků. Nezapomíná přitom na fanoušky originálu a vedle řady odkazů i fungujících citací nabízí nostalgické shledání se starými známými v podobě epizodních rolí Vanessy Estelle Williams a Tonyho Todda nebo moderní variace ikonického hudebního motivu. Film přitom po celou dobu zůstává svůj a okázale demonstruje nadčasovost titulního přízraku, který je dostatečně mnohovrstevnatý a univerzální na to, aby se stal symbolem jakékoliv komunity kteréhokoliv milénia. Zkrátka a dobře, Candyman je nesmrtelný. A po zhlédnutí nového pokračování s chutí vyslovíte jeho jméno před zrcadlem, abyste se stali součástí celého příběhu.



Více o původním Candymanovi, městských legendách a candymanovském mýtu obecně si můžete poslechnout v našem redakčním podcastu Planet Dark.

žádné komentáře

odpovědět

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *