Gentrifikace nás čeká všechny. Sociokulturní strašák zasáhl nejenom nechvalně proslulé chicagské sídliště Cabrini Green, neubránil se jí ani Candyman. Ikonický horor z 90. let se po bezmála třiceti letech dočkal černošské revitalizace.
Režisér, scénárista a producent Jordan Peele si svými filmy udělal ve studiu Universal takové jméno, že mu při výběru dalšího projektu umožnili vybrat si jakoukoli značku z jejich archivů. A jako velký fanoušek, Peele šáhl právě po Candymanovi. Není taky vůbec divu. Kultovní horor režiséra Bernarda Rosea z roku 1992 v mnoha ohledech funguje jako předchůdce Peeleova režijního debutu Uteč. Oba filmy pracují s obdobnými motivy a oba sofistikovaným způsobem využívají žánrovou kinematografii k implementaci sociální kritiky. Na základě jejich úzkého vztahu by se dalo předpokládat, že aktualizace ikonického snímku nabídne konceptuální poctu Roseově klasice. Opak je v tomto případě pravdou a těch paralel ve výsledku najdeme víc v Peeleově prvotině než novém Candymanovi.
![](https://planetdark.tv/wp-content/uploads/2021/08/candyman--1024x576.jpg)
Pominu-li zjevné podobnosti jako je hypnotizující vizuální stránka, přízračný hudební doprovod nebo důmyslná práce s příměstskými legendami, duchovní pokračování Candymana, jak ho autoři označují, se od svého filmového předchůdce výrazně liší. A můžou za to hned dva faktory. Tím prvním je skutečnost, že Peele nakonec zůstal jen u produkce se scénářem a místo něj za kameru usedla režisérka Nia DaCosta. Rozdílnost její práce s filmovou řečí i přístup k příznačné rasové problematice je patrný hned na první pohled. Nechybí ji odvaha začínajícího tvůrce ani snaha o neotřelé experimentování s formou. Druhým a mnohem důležitějším aspektem je, že za filmem vůbec poprvé v historii série stojí afroamerický tvůrčí tým. Ten Candymanovi propůjčil nejen kritický „pohled zevnitř“ a tím pádem i odlišnou dynamiku, ale na pozadí sociálního hnutí Black Life Matter mu vtiskl zcela novou symboliku i funkci.
Původní snímek vznikl na základě literární předlohy Cliva Barkera, oproti povídce se ale jeho děj přesunul z liverpoolské chudinské čtvrti do chicagského černošského ghetta s pohnutou pověstí. A nový Candyman se na toto místo vrací s bezmála třicetiletým odstupem. Chátrající paneláky jsou srovnány se zemí a na jejich místě vyrostlo luxusní bydlení pro vyšší vrstvy. S posledními pozůstatky někdejšího života se místem nesou i ozvěny tamního mýtu, který se stane inspirací pro stagnujícího umělce Anthonyho. Fascinován legendou, začne znovu tvořit a jeho obrazy najednou získávají temný nádech. Postupně se na nich začíná objevovat jediná tvář.
![](https://planetdark.tv/wp-content/uploads/2021/08/Candyman-still-03-1024x576.jpeg)
Stejně jako hrůzyplné výjevy z Anthonyho děl, maluje i DaCosta filmové obrazy plné temnoty. Od famózních, zrcadlově převrácených úvodních titulků až po neonové nápisy a plakátové titulky v pozadí, které poskytují nenápadné komentáře k probíhajícím událostem, naplňuje film efektními nápady dokreslujícími podmanivou náladu celého snímku. Valná většina scén je prostoupená zrcadly nebo jinými reflektivními povrchy. Jejich přítomnost vysloveně vybízí k vyřčení titulního jména a zároveň poskytuje dokonalý úkryt pro všudypřítomného bubáka. A pokud se budete dobře dívat, často ho v nich i uvidíte, což jen zvyšuje divácký diskomfort a vede k neutichajícímu pocitu nejistoty, kterou si film zvládne udržet až do závěrečných titulků.
Neméně působivá je i stínová animace, která ve filmu supluje klasické flashbacky a zároveň doprovází vyprávěné mýty, čímž jim dodává punc skutečného folkloru. Candyman navíc brilantně pracuje s dosavadní mytologií. Oproti předcházejícím pokračováním s podtituly Sbohem masu (1995) a Den smrti (1999) nijak dál nerozpitvává příběh prvního filmového Cukráře, ale naopak ho chytře překrucuje, rozšiřuje a citlivě ho využívá k otevření zcela nového světa. DaCosta tím dosahuje zajímavého výsledku, kdy působivě vzdává hold originálu i jeho dobovým významům a současně připravuje živnou půdu pro moderní verzi candymanovského odkazu reflektující současnou politickou situaci.
![](https://planetdark.tv/wp-content/uploads/2021/08/Candyman-vlcsnap-575__2_-1024x576.png)
Problém nastává v momentě, kdy se snímek svoje diváky pokouší strašit. Candyman funguje skvěle v odhalování staronové historie a stejně tak přesvědčivě prodává Yahya Abdul-Mateen II svou bolestivou transformaci v body hororové rovině filmu. Skřípat to ale začne ve chvílích, v nichž dojde na samotné vraždy. Většina mordů je totiž podaná překvapivě konvenčním způsobem a díky tomu vytváří dojem okoukanosti a zaměnitelnosti s jakoukoli soudobou produkcí. Nejednou jsem z nich měl pocit strojenosti a určité nepatřičnosti, jako by tam byly jenom pro udržení pozornosti krvechtivých diváků. Z naprosté všednosti je vytrhává jen občasné využití netradičních a zrcadly deformovaných úhlů pohledu.
Vysloveně na škodu je taky nedotaženost dílčích příběhových linií, které jsou načrtnuty v průběhu Anthonyho pátrání a výraznou měrou ovlivňují chování okolních postav. Zejména ve druhé polovině filmu se toho ale najednou začne odehrávat tolik, že jednotlivé mikropříběhy rychle vstoupí do děje a pak náhle zaniknou na pozadí důležitějších událostí. Některé z nich jsou přitom dostatečně zajímavé na to, aby si zasloužili hlubšího prozkoumání. Na druhou stranu jsou ale zase málo nosné k tomu, aby byly rozvinuty v případném dalším pokračování, a tak prostě vyšumí do prázdna jako něco, co splnilo účel, ale už není více potřeba.
![](https://planetdark.tv/wp-content/uploads/2021/06/candyman-trailer-screen-1024x547.png)
Nejproblematičtějším aspektem filmu ale zůstává jeho přehnaná doslovnost. Tam, kde si Bernard Rose (nebo ve své tvorbě taky Jordan Peele) vystačil jen s náznaky a domýšlení nechal na divácích, DaCosta vede publikum po všech klíčových událostech takříkajíc za ručičku a důrazně mu vštěpuje jejich konkrétní význam. Neúmyslně tak snímek okrádá o jeho tajemnou auru a zbytečně ho uzemňuje. Podobně jsou na tom i pokusy o rasovou kritiku, kterých ve filmu není zrovna málo. Ty jsou sice trefné a stejně jako samotný slogan „Zkus vyslovit jeho jméno“ nejednou bolestně reflektují nedávné nepokoje a nerovnost vůči etnikům, jenže DaCosta je ve svých komentářích mnohy až příliš konkrétní a explicitní. Strhává tím na ně nadbytečnou pozornost a diváka tak vytrhuje z jinak opojné atmosféry.
Navzdory všem výše zmíněným nedostatkům je Candyman pořád víc než důstojným pokračováním původního snímku. Je chytrý, odvážný a působivě aktualizuje kultovní ikonu pro novou generaci diváků. Nezapomíná přitom na fanoušky originálu a vedle řady odkazů i fungujících citací nabízí nostalgické shledání se starými známými v podobě epizodních rolí Vanessy Estelle Williams a Tonyho Todda nebo moderní variace ikonického hudebního motivu. Film přitom po celou dobu zůstává svůj a okázale demonstruje nadčasovost titulního přízraku, který je dostatečně mnohovrstevnatý a univerzální na to, aby se stal symbolem jakékoliv komunity kteréhokoliv milénia. Zkrátka a dobře, Candyman je nesmrtelný. A po zhlédnutí nového pokračování s chutí vyslovíte jeho jméno před zrcadlem, abyste se stali součástí celého příběhu.
Více o původním Candymanovi, městských legendách a candymanovském mýtu obecně si můžete poslechnout v našem redakčním podcastu Planet Dark.