Celovečerní debut Emila Křižky Hrana zlomu o dvou psychicky narušených rodinách představuje nového filmového tvůrce s výrazným vizuálním citem a hravým přístupem k žánru. A Štěpána Kozuba jako vyzrálého dramatického herce!
Český film dlouhodobě dostatečně nevyužívá pestrou nabídku žánrů, která se utvořila za víc než stoletou historii kinematografie. A když už se někdo pokusí o thriller, horor nebo i akci či muzikál, často výsledek propadne jako laciná a nedomyšlená nápodoba zahraničí. Když se proto mezi romantickými komediemi a dramaty s festivalovými ambicemi objeví thriller, který nejen svůj žánr bere vážně, ale který taky diváci mohou brát vážně, vyčnívá. Bez ohledu na to, jak komorní a málomluvný je.
To je případ právě Hrany zlomu, celovečerního debutu Emila Křižky, výtvarníka, grafika, průkopníka knižních videotrailerů a autora několika krátkých filmů. Jeho novinka, která měla premiéru v sekci Planet Dark MFF Praha – Febiofest, nepotřebuje víc než dva hlavní hrdiny, pár jejich rodinných příslušníků a jejich obydlí. On se šourá po zahradě plné harampádí, přespává v dodávce a frustraci ze života ovládaného svojí matkou si vybíjí pomocí nože. Ona žije v drahém, sterilně chladném domě a sterilně chladném manželství a svého pasivně a někdy i aktivně agresivního muže a otce své dcery provokuje malými vzpourami. Romantický pár z nich nevznikne, i když se nakonec potkají, a jejich životy se tím zásadně změní.
Kdyby Křižka osudy svých protagonistů vyprávěl konvenčně, šlo by o film hlavně pro fanoušky temných obrazů světa, v němž existují jen bolest, hnus a pokřivené charaktery. Hrana zlomu má ale formu jakéhosi filmového puzzle, která vybudí zájem jakéhokoliv diváka svolného ke hře. Jednotlivé scény dlouho přeskakují v čase, tak jako když berete do ruky dílek skládačky, o kterém nevíte, kam patří, dokud si jich k sobě nespojíte víc. Nejdřív vše působí pouze svou tísnivou atmosférou, sled neutěšených obrazů a zvuků, k jejichž sledování a poslechu je potřeba jistá trpělivost a ochota vystavit se temnotě i tápání. Postupně ovšem dvě rozsekané příběhové linky přestanou připomínat výjevy z českých verzí už mnohokrát napodobených amerických thrillerů a hororů, ač natočené stylem odhalujícím zkušené vizuální cítění tvůrců. Křižka po polovině filmu odhalí i svůj další plán, pro mě mnohem zajímavější. Totiž hrát si právě s tím, co divák už zná z jiných snímků a jak je zvyklý si podle toho domýšlet děje, postavy i kauzality. A když je divákova pozornost takto chycena, může si všimnout i toho, co se mu tu před očima vlastně skládá.
Hrana zlomu pak v závěru opustí svou fragmentární formu, aby už napřímo dovyprávěla vážný a smutný příběh o vystoupení z bolestného kruhu ubližování. Jeho obrysy se mi nezdály zcela pevně dotažené, v jeho centru ovšem stojí Štěpán Kozub, od kterého nejdou odtrhnout oči.
Do loňska mimo Ostravu jen málo známý umělec se díky webseriálu sKORO NA mizině a letní premiéře Shoky a Morty: Poslední velká akce už skoro zaškatulkovaný jako bavič. V Hraně zlomu ovšem v nelehké roli týrajícího i týraného připomíná, jak moc se dá vyjádřit držením těla, gesty a pohledy. A ukázal, že jeho herecké schopnosti mají (pro mě) netušenou hloubku a zralost. Díky němu i díky efektivně kontrastnímu venkovnímu slunečnému prostředí jeho části zastiňují ty z černobílého domu s Pavlou Gajdošíkovou, dalším letošním hereckým objevem českého filmu (která svůj talent nicméně víc projevila v romantickém dramatu Chyby). Kozubův zcela uvěřitelný výkon ukotvuje důmyslně hravou temnou Hranu zlomu, aby v ní několik náporů žánrových klišé nezadusilo její tragickou duši.
