Nic nespojí rodinu tak jako pohřeb. Ta fanouškovská naštěstí může zůstat bez obav. Kultovní hororová značka se ani tentokrát pohřbívat nebude. Nový Vřískot je uctivé ohlédnutí za originálem, které je vedle všudypřítomné pocty režisérovi Wesi Cravenovi věnováno hlavně jim. Fanouškům.
Už je to tu zase. Nějaký idiot v masce Ghostface. Od premiéry formativního krváku Vřískot, který v 90. letech trvale změnil tvář filmového hororu, uplynulo rovných pětadvacet let a po čtvrt století se kultovní titul vrací zpět na stříbrná plátna s v pořadí už pátým pokračováním. To se ovšem historicky poprvé obešlo bez Wese Cravena. Režisérské otěže po zesnulém veteránovi žánru převzali filmaři z formace Radio Silence, kteří už od začátku prohlašovali, že svým filmem chtějí uctít právě jeho odkaz. A nutno podotknout, že slogan „pro Wese“ plní na maximum. Duch proslulého režiséra je tu doslova všudypřítomný.
Jedenáct let po posledním filmu se ikonická hororová sága vrací zpět do Woodsboro, kde mládež pomalu zapomíná na hrůznou minulost jejich městečka. Na scéně se ale objevuje další maskovaný zabiják, který hodlá znovu otevřít zacelené rány. Jeho terčem se stávají příbuzní postav předešlých filmů a obzvlášť spadeno má na problematickou dívku Sam, jenž se po brutálním útoku na její sestru vrací domů. A protože vrahovy motivy mají zjevně co dočinění s původními vraždami, vyhledá pomoc vysloužilého šerifa Deweyho. Ghostfaceovo krvavé řádění se ale brzy vymyká z rukou a do víru událostí je vtažen i zbytek staré party.
Historie se opakuje, jak už u téhle série ostatně bývá zvykem. A třebaže za novým opáčkem stojí zcela nový tvůrčí tým – na post scénáristy se nevrátil ani Kevin Williamson, který tentokrát zůstal jen u produkce -, ve všech ohledech působí jako plnohodnotné pokračování. Scénář Jamese Vanderbilta a Guye Busicka totiž ctí dosavadní postupy a zodpovědně navazuje na estetiku celé značky. Až s nostalgickým nádechem se vrací k samotným kořenům, odkazuje na ikonické lokace, propojuje novou generaci hrdinů s těmi starými a dojemně rozvíjí dějové linky z předešlých částí. Zejména pak turbulentní vztah Deweyho s Gale, jejichž vzájemné interakce díky znamenité chemii exmanželů Davida Arquetta a Courtney Cox patří k těm nejemotivnějším momentům celé frančízy.
Stejně chytlavé jako shledání se známými postavami je i ono zmiňované rozloučení s Wesem Cravenem. Režiséři Matt Bettinelli-Olpin a Tyler Gillett, kteří bodovali s hororovou komedií Krvavá nevěsta, po něm zapáleně převzali pochodeň a naplnili celý film jeho personou. Tak jako legendární mistr hrůzy často citoval svoje oblíbené autory, vzdávají i oba filmaři uctivou poklonu svému vlastnímu vzoru prostřednictvím všemožných pomrkávání, vizuálních i narativních referencí nebo rovnou doslovných narážek. Režírující duo při tom všem ale neztrácí vlastní hlas a vedle vkusného vyznání, nepřeberného odkazování nebo příznačného laškování s žánrovými pravidly Vřískot rafinovaně aktualizuje pro nové desetiletí.
Hravě zakoušejí divácká očekávání a vynalézavým způsobem napínají svoje publikum. V jednu chvíli ho dokonce nechávají „nekonečně“ dlouho tápat, odkud vyskočí vrah, až je nakonec přepadeno doslova ze zálohy. Totožně vychytralé a zábavné je i předávání štafety mezi veterány série a jejich mladšími protějšky. Nové postavy nepředstavují jen bezduché variace svých filmových předobrazů, ale jsou dostatečně plastické a sympatické na to, aby mohli reflektovat uplynulou hororovou dekádu stejně trefně jako dříve Jamie Kennedy, nebo porušovat pravidla a likvidovat záporáky s lehkostí vlastní Neve Campbellové. Bettinelli-Olpin s Gillettem se rozhodně nebojí riskovat a poměrně odvážně vykračuje vstříc novým horizontům, aniž by jakkoliv vybočili mimo zavedené mantinely série. Důmyslně si hrají s generačním srovnáváním vřískotovských archetypů, humorně nastavují zrcadlo filmovým re-quelům (pokračováním fungujícím jako sequel a reboot zároveň) a kousavě komentují toxické reakce zanícených fandomů.
Ne všechno jim ale vychází bez škobrtnutí. Té snahy zavděčit se fanouškům za každou cenu je tu místy až přespříliš a některé citace tak místo sofistikovaného pomrkávání budí spíš dojem nadbytečnosti nebo nechtěné monotónnosti. Řada vtípků pak sklouzává vysloveně k trapnosti a nejeden moment je dohnán do takových krajností, že dalece překračuje rámec sebeparodie. Vedle toho výrazně ubylo mordů, které ke všemu postrádají nekompromisní brutalitu předešlých částí. Na druhou stranu jsou jednotlivé útoky podstatně fyzičtější a onu přepálenou krvavost tak nahrazuje agónie, s níž postavy umírají, a jejich smrt tak často doslova bolí. Lehce odbytá je v tomto případě i hra na odhalování vraha, jehož identitu poučený divák uhádne dřív, než tvůrci zamýšleli.
V důsledku jde ale jenom o malé přešlapy, které nijak výrazně nenarušují čirou radost ze sledování filmu. Řadu děr a nedostatků navíc zaceluje Ghostfaceovo finální vyložení karet doprovázené tvůrčí odvahou zkusit něco nového a posunout se zase o kus dál. Pátá kapitola možná nepřináší žádnou hororovou revoluci jako svého času jednička, pořád se jí ale daří revitalizovat značku s nadmíru hravým pokračováním, které funguje nejenom vně série, ale i v rámci svého žánru. Nový Vřískot tak zůstává bezmála stejně aktuální, svěží a výmluvný jako před čtvrt stoletím originál. A hlavně alespoň na chvíli zaplňuje to obrovskou díru, která tu po Cravenovi zůstala.
