Nebývá zvykem, aby se hororový film dostal do hlavních soutěžních sekcí filmových festivalů, které se primárně nezaměřují na popularizaci žánrové kinematografie. Tím spíš, když si horor coby žánr částečně stále ještě nese stigma něčeho „nízkého“, stejně jako to před rokem 2001 platilo o fantasy, dokud to nezměnilo uvedení Pána prstenů. I přesto, že se v posledních letech tomuto žánru stále více daří v komerční i umělecké sféře (připomeňme snímky Slunovrat, Uteč nebo oblíbené seriály American Horror Story či The Haunting – Dům na kopci), vyvolávají hororové snímky spíš zvědavost než silná očekávání.
Film Post Mortem maďarského režiséra Pétera Bergendyho se loni objevil na Mezinárodním filmovém festivalu ve Varšavě, a ačkoliv se ocenění nedočkal, příběh muže fotografujícího duše zemřelých lidí ostudu svému žánrovému zařazení rozhodně neudělal. V průběhu vyprávění sledujeme mladíka Tomáse, který hned v první minutě snímku… zemře. Tedy téměř. I letmý dotyk se smrtí však způsobí, že se Tomás začne více zabývat posmrtným životem a po konci první světové války se živí jako fotograf právě zesnulých, aby jejich blízcí měli před pohřbem nějakou památku. Z relativního stereotypního klidu jej vyvede mladá dívka Anna, která ho zavede do vesnice, kde je takových zemřelých – zvlášť po epidemii španělské chřipky – mnoho. A jelikož Maďarsko právě prochází krutou zimou, jejich těla nejdou kvůli zmrzlé půdě pohřbít. Tomás se rychle stane svědkem několika nevysvětlitelných událostí, kterých po jeho příchodu začíná až podezřele přibývat.
Řemeslná úroveň zpracování snímku Post Mortem je rozhodně na nadstandardní úrovni. Velmi dobře se na něj dívá, zejména pak díky čistému kamerovému pojetí, které se vyznačuje širokoúhlým rámem a desaturovaným obrazem. Alespoň polovina filmu se odehrává ve dne, což je na horor poměrně nezvyklé. V barevné paletě se primárně používá bílá a tvůrci se snaží vyvarovat ostrému (a žlutému) slunečnímu svitu. Vesnice, v níž se děj odehrává, tak vypadá, jako by byla trochu “uměle“ přikryta mraky a odtržena od okolního světa. Výrazné žluté světlo produkují pouze louče a lampy, které díky tomu působí opravdu hřejivě a bezpečně.
Rozhodnutí situovat podstatné části děje do denní doby přidává filmu na atmosféře strachu, neboť divácká zkušenost s hororovými filmy udává, že to špatné a strašidelné se děje až po setmění. To v Post Mortem neplatí a pravděpodobně nejděsivější pasáž se odehraje právě za bílého dne uprostřed zaplněné návsi. Útok agresivních duchů na pobíhající a panikařící vesničany je jedním z vrcholů snímku.
Škoda jen, že linie vzbuzující napětí nevydrží po celou dobu filmu a příběh často narušuje jednání lidí, které vzbuzuje otázky o jejich logice a motivacích. Neměl jsem dokonce jasno, jestli se Tomás bojí, nebo je odvážný. A pokud to druhé, tak jestli je to stav pramenící ze starosti o malou Annu, nebo v tom hraje roli jeho transcendentní zážitek ze začátku vyprávění?
Slabší stránkou filmu jsou také vizuální efekty, které primárně doprovází “postavy“ objevujících se duchů. Výsledek je tak mnohdy spíš lehce směšný než strašidelný. Zde rozhodně platí, že čím méně toho vidíme, tím více se bojíme.
Navzdory všemu je ale Post Mortem podařeným snímkem, jehož největší síla tkví v puristickém pojetí a nekonvenčním uchopení žánrových prvků. Pokud by tvůrci dokázali udržet stejně pevně vyprávění, jako se jim to daří s obrazovou složkou, mohlo se jednat o nadstandartní zážitek.
Projekce Post Mortem na MFF PRAHA – FEBIOFEST:
19.9. 21:00 Kino Pilotů, sál č.1
23.9. 22:00 Cinema City Slovanský dům, sál č.9
