Vstup do tísnivého údolí. VYCHOVÁNI VLKY je seriálovou simulací úzkosti z robotů


Ridley Scott má roboty rád. A to dokonce „jako lidi“, chtělo by se říct v parafrázi nechvalně proslulého výroku Larse von Triera. Svou lásku ovšem vyjadřuje poněkud nezvyklým způsobem, když je nezřídka nechává podlehnout určité formě rozkladu. Chová se trochu jako krkavčí rodič, vypadá to.

Zachování rodu, jak už naznačuje samotný titul, je jedním z ústředních témat Scottova nedávno odvysílaného seriálu VYCHOVÁNI VLKY. Rozuzlení postapokalyptické vize, která se vznáší nad naší civilizací, dostává v představách scenáristů jednu konkrétní podobu – lidstvo se v budoucnosti bude muset ze zpustošené Země přesunout na jinou obyvatelnou planetu.

Boj dvou mocností, který nezvratně vyčerpal zdroje života na domácí půdě, se ale přenáší i na tu novou. Jako první na planetě Kepler-22B přistane loď se dvěma androidy a 12 zmrazenými embryi, z nichž má povstat nové pokolení. S několikaletým zpožděním pak přilétá vesmírná archa náboženských dogmatiků, osazená vícegenerační lidskou posádkou. A jejich víra je v ostrém rozporu s přesvědčením ateistů, kteří vyslali plavidlo s androidy…

Stejně banální jako obrysy konfliktu mezi dvěma antagonistickými ideologiemi je v základu i zápletka celé první sezóny a vlastně samotná scéna příběhu, připomínající na symbolické úrovni ostrov. To možná vedlo některé z laických hodnotitelů seriálu na webech filmových databází k rezultátu, že v efektu je příliš „laciný“, že působí tak nějak „jednoduše“. Nic nemůže být víc vzdálené pravdě. Jde o zřetelný autorský záměr, v něčem evokující přístup, který slavný anglický režisér zvolil u legendárního Vetřelce před více než 40 lety.

Místo vyvolávání strachu z neznámé vraždící entity je tu divák prováděn oním pověstným tísnivým údolím. Pocit jinakosti, queerness z chování a jednání dvojice robotických rodičů je určující emocí prvních dílů seriálu. A to počínaje kostýmy – v pamětnících navozují vzpomínky na sci-fi produkci států bývalého východního bloku – přes mírně mechanické pohyby a formalizované promluvy androidů až po reflexi vysoce abstraktních konceptů mezilidských vztahů.

K dalšímu umocnění diváckého pocitu nejistoty a diskomfortu se tu uplatňuje (stejně jako ve Vetřelci) osvědčený postup – eliminace kladných charakterů a omezení se na pouhé protagonisty děje. Řečeno lapidárně, žádná z postav vám není zpočátku vyloženě sympatická. To platí i pro děti, které vlivem výchovy a prostředí projevují jistou úroveň citové deprivace. Vaše příchylnost se buduje až postupně, v návaznosti na to, jak se vzájemně pod tlakem okolností sbližují. A jak se androidi „evolučně“ vyvazují z pevně daného programování. „Porouchávají se“ – tak to aspoň oni sami v průběhu děje označují.

Slouží Ridleymu Scottovi (a autorskému týmu seriálu) jen ke cti, že tuto už celkem otřepanou figuru dokázal ještě odít do nového, pozoruhodného hávu. Tam, kde v Blade Runnerovi Roy Batty s holubicí v ruce recituje jinému androidovi verše o tom, co všechno jeho „oči musely vidět“, stačí dnes už jen Otcovo algoritmické vyznání Matce: „… jsem si jist, že podruhé nebudu napodobovat lidskou lásku k tobě.“

Oslovuje takto „nejvražednější zbraň na planetě“, jak ženu androidku onálepkuje jedna z lidských postav. A z podobných paradoxů je upleten seriál vlastně celý: zbytky lidstva tu svádí do posledního dechu boj o možnost jeho pokračování, z rozeného ateisty se stane blouznící náboženský vyvolený, robot počne a otěhotní. Všechny potenciální cesty k pozitivnímu rozřešení zápletky se rychle ukazují jako liché. Neobjeví se několikráte ohlašovaný spasitel ani nezvítězí očekávatelný pud sebezáchovy rodu.

Jako by hlavní kvalitou díla mělo být udržovat v divákovi neustálý pocit nejistoty a odtažitosti. Simulaci efektu tísnivého údolí – tu touhu být od objektu, který nás svým ustrojením fascinuje a nemůžeme od něj odtrhnout oči, co nejdříve pryč. V době, kdy přes veškerou rafinovanost je primárním zájmem tvůrců quality TV dodávat dokonale funkční stroje na zábavu, působí záměr vytvořit fikci s úmyslně včleněnými drobnými nedokonalostmi nesmírně odvážně. Vychováni vlky je zatím nevšední televizní zážitek. Už jen třeba proto, že obsažený cliffhanger slibuje pořádnou dramatickou podívanou teprve v pokračování. A první sezónu usazuje jako experimentální, dlouhou expozici.

HODNOCENÍ

4

4.0/5
předchozí Kina zavřela. Jak dopadl poslední promítací víkend?
další THE EMPTY MAN: Adaptace, která si půjčuje odevšad, jen ne ze své předlohy

žádné komentáře

odpovědět

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *