Minulý čtvrtek měla premiéru hororová komedie Shoky & Morthy: Poslední velká akce, která rozčeřila vodu současné české kinematografie. Kritici i diváci snímek přijali s nadšením a jednohlasně se shodli na tom, že jeho tvůrce, režisér a scénárista Andy Fehu, představuje jednu z největších nadějí pro domácí žánrovou tvorbu.
Svůj nebývalý cit pro míchání různých žánrů do osobitého celku, který navíc efektivně využívá českého prostředí, demonstroval už v debutu Nenasytná Tiffany. Se stejně neotřelými postupy a totožnou odvahou překračovat nejenom žánrové hranice natočil i svůj nejnovější celovečerní počin.
Ostatně, o žánrech, inspiraci a jeho celovečerních filmech jsme si s Andym Fehu krátce povídali i my.
Pokud vím, filmy temných žánrů nijak zvlášť nesleduješ. Jak je potom možné, že ve svých snímcích tak efektivně pracuješ s brakovou estetikou a střídáš hororové polohy s lehkostí vlastní kultovním bijákům 80. a 90. let?
Já temné žánry miluju, jen nejsou to jediné, co sleduji. V 90. letech jsem objevil kouzlo videopůjčoven a začal sledovat všechno, co mi přišlo pod ruku. Tehdy se všechny filmy nebály být trochu temné, postavy v nich umíraly, ze záporáků šel strach a krev chutnala skutečně. Možná si to tak jen pamatuju, ale určitě mě ta doba ovlivnila.
Máš z té doby nějaký oblíbený film, který tě nějak zásadně ovlivnil? Ať už ve vnímání hrdinů nebo přístupu k vizuální podobě tvých filmů?
Těch filmů je mnoho a nejde vybrat jeden, ani deset. Ani já sám nevím, které to všechno jsou, protože mi vždycky něco vyskočí, na něco si vzpomenu, něco mě inspiruje. Například v Shoky & Morthy je inspirace ze Smrtonosné zbraně 2, takže i tento film mě ovlivnil.
Tvoje filmy bývá z hlediska žánru těžké zařadit. Jak bys je charakterizoval ty?
Jako divák mám rád všechny možné žánry a možná právě proto mě jako tvůrce baví si s nimi hrát. Žánr je dobrý nástroj, protože diváci jsou již celkem nevědomky filmově vzdělaní, jsou zvyklý na žánrové postupy a pravidla. Díky tomu je možné si s nimi více hrát.
Často se ve svých projektech vracíš právě k hororu. Co pro tebe jako tvůrce tenhle žánr vlastně znamená?
Na hororu je super, že pracuje s jasnou emocí. Existuje zde jakási dohoda s divákem, který se nechá dobrovolně strašit, ale musíte se snažit. Taky mě moc baví, že v hororu všechno vypadá trochu jinak. Když v divákovi vybudujete pocit, že tahle ulice je strašidelná a že přejít je strašně nebezpečný, stačí pak nechat po zcela obyčejné ulici přejít obyčejného člověka a stejně to bude vypadat neobyčejně.
Takže stejná snaha dělat z obyčejných věcí neobyčejné stála i u zrodu Nenasytné Tiffany? Co tě k natočení vlastně inspirovalo?
Tiffany, stejně jako všechny moje filmy, se také složitě vyvíjela. Na začátku byl motiv hledače pokladů, takový ten nadšenec s detektorem kovů, které jsem tehdy náhodou potkával a vídal. Fascinovala mě představa toho, co může být pod tou zemí, co může takový hledač najít, co se tam asi skrývá. Postupně se na to začaly balit nápady, až vznikla díra, co žere lidi.
Český horor obvykle nebývá diváky přijímán nijak zvlášť kladně, Nenasytná Tiffany se ale dočkala nadšených ohlasů a pravidelně plní žebříčky nejlepších tuzemských zástupců žánru. Jak jsi tenhle úspěch vnímal? Necítil jsi u dalšího filmu nějaký tlak dostát nastaveným očekáváním?
Nenasytná Tiffany byl srdcový projekt, do kterého jsem vložil všechno, co jsem mohl. V tomto duchu jsem přistupoval i k Shokymu a Morthymu. Nesnažil jsem se udělat něco jako Tiffany, naopak. Chtěl jsem udělat něco jiného, ale zároveň aby to pořád neslo nějaký můj rukopis. Je zajímavé, že na námětu k Shokymu jsem pracoval už před Tiffany. Úspěch, respektive kladné přijetí, jsem samozřejmě vnímal s radostí, byl jsem rád, že diváky baví to samé co mě.
Nenasytná Tiffany pro tebe znamenala přechod od amatérského filmu k profesionální produkci. Co se tím pro tebe jako tvůrce změnilo? Neomezuje tě to příliš, když jsi byl zvyklý dělat si všechno sám takříkajíc na koleně?
Vůbec mě to neomezuje, naopak jsem za to rád. Ten přesun byl pozvolný. Před Tiffany jsem natočil hodně amatérských nebo školních filmů, na kterých jsem se učil a každým dalším projektem jsem se pokoušel posunout zase dál. Vše se vyvíjí s nároky a možnostmi, tedy vždy je potřeba si říct, na co mám a s tím se snažit dokázat to nejlepší.
Hrdinové filmu Shoky & Morthy se také postupně vyvíjí a usilují o další posun. Jde o reflexi tvého vlastního vývoje jako filmaře? Přijde mi, že je tam určitá paralela s tvým dřívějším kraťasem Andyho film, zejména v experimentování s formou.
Ano, Andyho film je vzdálený příbuzný Shokyho a Morthyho. Původně se projekt jmenoval Legrace a byl o dvou kamarádech, kteří točí šílená videa a nikdo jim nevěří, že to co točí, je fakt pravda. Chtěl jsem pracovat s found footage formátem, což bylo tehdy právě díky Andyho filmu. Následný vývoj projektu byl komplikovaný, ale myslím, že jeho dlouhá cesta ke vzniku byla důležitá.
(Andyho film si můžete zdarma pustit na youtubovém kanálu režiséra – pozn. red.)
Slyšel jsem, že původní scénář byl mnohem divočejší. Mohl bys to rozvést?
Ano, byl divoký a založený na tom, čemu je ochotný divák uvěřit, jak vnímá šílenosti na hraně přes záznamové médium. Byly tam scény jako třeba rozřezání koně motorovou pilou nebo otrávení svých vlastních rodičů. Ale i když to bylo všechno takto šílené, od začátku byl film plánovaný jako komedie.
Jak z něčeho takového uděláš komedii, nebo přiměješ diváky, aby to vnímali jako legraci?
Myslím, že je to o nastavení celkové situace. Kombinace překvapení, přehnanosti a úhlu pohledu. Každopádně já sám to nevím přesně. Neustále zkouším, hledám a doufám.
Když mluvíš o úhlu pohledu, jedna z klíčových scén v závěru filmu pracuje s atypickým hudebním doprovodem. Vlastně oba tvé celovečerní filmy provázejí trampské písně – v Tiffany jsou to Tučňáci, v Shoky & Morthy Nedvědi. Má to nějaký konkrétní význam?
Je to vždycky náhoda. U Tiffany si píseň Pověste ho vejš začal sám od sebe zpívat Leoš Noha a jelikož mi přišlo, že téma té písničky má hodně společného s tématem filmu, rozhodli jsme se, že uděláme cover, který ve výsledku nazpíval sám Leoš. V případě Nedvědů tomu bylo trochu jinak, ale ve zkratce se dá říct, že je to díky mé ženě, která Nedvědy miluje a přivedla mě na tu myšlenku o nich něco natočit.
Během natáčení Shokyho a Morthyo ses dal dohromady se scénáristou Ondřejem Kopřivou a produkčním týmem z Bionautu. Nakolik oni přispěli k výsledné podobě filmu?
Ondřeje Kopřivu jsem zkontaktoval, aby mi pomohl nejdříve s dialogy a posléze s celým scénářem, se kterým jsem si tak trochu nevěděl rady. Ondra přinesl nové nápady a čerstvý pohled. Díky němu jsme film dokázali dopsat do dnešní podoby. Bionaut nám zase pomohl v době, kdy to vypadalo, že film nikdy nevznikne. Chyběly poslední peníze, bez kterých to nebylo možné natočit. Bionaut nám pomohl nejen finančně, ale celkově nalil novou krev do projektu, který začal konečně dýchat a žít.
Hodláš v žánrových projektech pokračovat i do budoucna? Můžeme se těšit na další osobité propojování satirické komedie s hrůzou, nebo chceš naopak zůstat u nějakého konkrétního žánru?
Pokračovat určitě budu. Rád bych si zase vyzkoušel něco nového, ale že se do toho přimíchá trochu srandy a hororu, je jisté už teď.
Snímek Shoky & Morthy: Poslední velká akce hrají od 5. srpna v kinech po celé České republice. Naši recenzi si můžete přečíst tady. Více o natáčení se dozvíte v prvním díle našeho redakčního podcastu Planet Dark, kde byl Andy Fehu hostem. Spolu s ním o filmu hovořili scénárista Ondřej Kopřiva, producent Vratislav Šlajer a etnolog Petr Janeček.
