Už od Alexandra Ajy a jeho Noci s nabroušenou břitvou je francouzský horor značka, od které zhruba víte, co máte očekávat. Pravděpodobně půjde o hutný survival, kde si postavy sáhnou fyzicky i psychicky na dno svých možností, určitě v něm bude dost explicitně brutálních, nepříjemných a pro spoustu diváků hraničních scén, můžeme od něj čekat naturalismus a živočišný pohled na člověka a civilizaci spíš než psychologické finesy… a nejspíš se bude spoléhat více na působivé nápady a precizně natočené scény, než na promyšlené a soudržné vyprávění. Novinka režiséra Mathieu Turiho Meandr má všechny výše popsané znaky. A pokud víme, co od něj můžeme a nemůžeme čekat, tak mu nedáme tolik příležitostí, aby nás zklamal, a naopak si připravíme půdu pro pár milých překvapení.
Dlouze se rozepisovat o ději v tomhle případě nemá smysl, protože stejně se nakonec ukáže, že všechno je jinak, než to na začátku vypadalo. Podstatné je, že většinu filmu sledujeme jednu ženu, jak se plazí těsným kovovým tunelem plným smrtících pastí. Zpočátku to vypadá, že ji tam zavřel sadistický psychopat, ale postupně se ukazuje, že labyrint má tajuplnější, možná dokonce metafyzičtější charakter. Jak se to s děsivým bludištěm ve skutečnosti má, je ale vlastně také dost jedno. V závěru to vypadá, že to vlastně netuší ani sami tvůrci a místo úderného finále uhýbají do hodně vágního mystického mindfucku. Ten nejspíš ani jim samotným nepřipadá jako rafinovaná pointa, ale je to nejjednodušší způsob, jak se vyrovnat s nepříjemným faktem, že filmové příběhy prostě musí nějak končit. To je ostatně také něco, na co si u francouzských hororů čím dál víc zvykáme – vyprázdněná transcendence, která duchovně nepozvedne nejspíš ani hodně fanatické příznivce siderických kyvadel a andělských karet.
Děj rozhodně není silná stránka Meandru. Tvůrci to ale dohánějí schopností vytvářet nepříjemně klaustrofobní atmosféru s minimálními prostředky. Film je v podstatě cvičení v tom, co děsivého se dá vymyslet, když máte k dispozici jen jednu herečku a soustavu těsných tunelů. Autoři dělají, co mohou s designem samotného labyrintu, s nasvícením scény, s hereckým výkonem, na kterém stojí a padá naše empatie, ale hlavně s nástrahami, které tu na hlavní postavu čekají. Ty sice nejsou extra objevné, ale kombinace zemité brakovosti a drastických účinků tady docela zabírá – hrdinka zdolává kremační pec, zelené kyselinové jezírko, drtičku a další rekvizity, které sice známe, ale rádi je vídáme znovu a znovu. Nějakou dobu labyrint vypadá jako escape room, jaký mohl postavit vynalézavý bondovský záporák nebo maniakální kutil z temných psychothrillerů. Sledovat hrdinku, jak se touhle soustavou propracovává dál a dál, má v sobě něco uspokojujícího a zároveň vyvolávajícího zvědavost, s čím tvůrci přijdou dál. A nějakou dobu se jim daří nás příjemně překvapovat.
Meandr se v lecčems podobá novince Alexanda Ajy Kyslík. Také klasik francouzského extrémního hororu uzavřel hlavní hrdinku do těsného prostoru a nechal jí zdolávat fyzické i psychické nástrahy. A také jeho film se v závěru z klaustrofobních prostor vystřelí doslova do vesmíru. Možná nejzajímavější na tomhle srovnání je, že oba filmy pracují s izolací jedné postavy a její interakci s okolním prostorem. Zatímco hrdinka Kyslíku většinu času leží v těsné kryogenní kapsli, protagonistka Meandru je pořád v pohybu. Dokud oba filmy zůstávají na primitivní rovině „žena v pasti, ze které se snaží dostat,“ tak fungují dobře. Jakmile ale začnou měnit pravidla hry, tak my začínáme tušit, že se celý příběh rozpouští do naprostého chaosu.
Kyslík se natáčel už za covidových omezení a Meandr by v nich klidně mohl vzniknout také. Je ironické, že ve skutečnosti se natáčel na konci roku 2019, jen pár měsíců před vypuknutím pandemie. Což je škoda, protože podobných filmů teď díky opatřením nejspíš budeme vídat hodně. Meandr mezi nimi nejspíš nezapadne, ale příliš vyčnívat také nebude.
Projekce Meandru na MFF PRAHA – FEBIOFEST:
18.9. 22:15 Cinema City Slovanský dům, sál č.9
21.9. 21:00 Kino Pilotů, sál č.1
