Ulice Barcelony, začátek dvacátého století. Město žije dvojím životem – na jedné straně opulentním hédonismem vyšší třídy, užívající si plnými doušky výsadního postavení, a na straně druhé bídou chudých, projevující se neustálým strachem o zajištění své existence. Španělský režisér Lluis Danes se ve snímku Upírka z Barcelony rozhodl využít takto sociálně rozděleného prostředí a zpracovat v něm příběh skutečné ženy, které se ve své době přezdívalo Ravalská či právě Barcelonská upírka.
Osud Enriquety Martí, která se nikdy nedočkala skutečného soudu, neboť ji ještě před samotným procesem (po několika neúspěšných pokusech o sebevraždu) zabili lynčující spoluvězni, není však středobodem celého vyprávění. Hlavní postavou snímku je novinář Sebastia Comas, který začne celou kauzu sledovat teprve se zmizením malé dívky Teresy Guitart – poslední domnělé oběti Ravalské upírky. Čtvrť El Raval, v jejíž dekadentních uličkách se podstatná část příběhu odehrává – jinak také nazývaná Temná čtvrť – však skrývá tajemství, které buržoazní a chudinský svět propojují víc, než by si vlivní lidé přáli odhalit.
Danes pro ztvárnění rozdílných rovin používá primárně barevnou paletu, kdy téměř celý film snímá černobíle. Z toho vystupuje pouze červená krev a několik hýřivě barevných scén uvnitř prominentního vykřičeného domu, v němž se odehrávají ty nejhorší skutky barcelonské smetánky. Pokud by zůstalo na pouhém binárním rozdělení chudoba – černobílá a buržoazie – barva, mohl by tento vizuální princip fungovat zbytečně popisně a schematicky. Nicméně zmíněná barevná krev je pojítkem propojující oba světy téměř v symbolické rovině.
Film rozhodně vznikal s limitovaným rozpočtem a nejde tak o výpravnou podívanou ve stylu Tykwerova Parfému: Příběhu vraha. I s tím si však tvůrci poradili poměrně inovativně – celý snímek provází sice omezená, avšak hravě promyšlená mizanscéna, která sice nezapře svůj ateliérový původ, ale dává autorům možnost využívat také prvky, které by jinak v realistickém pojetí působily nepatřičně. Diváci jsou tak svědky například zadních projekcí nebo stínoher, nenuceně rozvíjejících filmový prostor zvláště v zadních obrazových plánech. Celý vizuál občas působí trochu divadelně – Danes je taky původně divadelní režisér – což ale nutně nepůsobí na škodu.
Upírka z Barcelony se svým názvem sice odkazuje k hororovému žánru, avšak ve výsledku jde spíše o temnou detektivku s prvky filmu-noir a hororu. Enriqueta Martí je potenciální vražedkyní z masa a kostí a nadpřirozeno se do vyprávění dostává maximálně v halucinogenních pasážích způsobených závislostí hlavního protagonisty na morfiu. I přes reálný základ fikčního světa se však Danesovi podařilo vybudovat pocit nepříjemného tlaku a plíživého očekávání, který si často s hororovými filmy spojujeme. Okolo Comasova pátrání se tak neustále vznáší tíživá opona přenášející na diváky pocit, jako by se z temných ravalských uliček každou chvíli opravdu mohlo vynořit nějaké starodávné zlo.
Na druhou stranu je právě potenciál barcelonského genia loci poměrně nevyužitý a podobný příběh by se lehce mohl odehrávat i v jakémkoli jiném městě. Stejně tak téma filmu, zjednodušeně formulovatelné na „zneužívání slabých“, je možná podáno až příliš genericky a nepřináší žádný nový či unikátní pohled. Nicméně díky nevšednímu vizuálnímu zpracování s mnoha dobrými režijními nápady by snímek neměl zapadnout.
Projekce Upírky z Barcelony na MFF PRAHA – FEBIOFEST:
18.9. 21:30 Kino Pilotů, sál č.1
19.9. 22:15 Cinema City Slovanský dům, sál č.9
