Synestetická exploze stylizovaného násilí

Festivalová recenze hypnotického krváku Tóny násilí z programového bloku Planet Dark na MFF Praha - Febiofest 2021

Každý nástroj schopný hudby může být stejně tak dobře nositelem bolesti i utrpení. A jestliže hudbou rozumíme organizovaný systém zvuků produkovaných člověkem, pak bychom násilí mohli popsat jako neorganizované zvuky vydávané člověkem. Právě těchto zvuků využívá debutant Alex Noyer ke komponování obrazu smyslového šílenství vyvolaného Tóny násilí.

Některé nápady jsou natolik silné, že je prostě nejde vyhnat z hlavy. S jedním takovým přišel i režírující scénárista Noyer, který se v roce 2018 uvedl oceňovaným krátkým filmem Conductor. Elegantní sedmiminutový snímek představil jednoduchou a o to údernější ideu tonální kompozice vraždy na pozadí soutěžního battlu syntezátorů. A jeho autor se nakonec rozhodl tuto originální epizodku rozpracovat do celovečerní stopáže. Je ale myšlenka dost silná na to, aby utáhla celý film?

Odpověď je kupodivu ano. Noyer totiž svoji hudební kuriozitu v Tónech násilí rozšířil nejen o vyšší bodycount, ale přidal také zajímavou premisu a funkční psychologii hlavní postavy. Příběh sleduje mladou dívku jménem Alexis, které se zázračně vrátil sluch poté, co byla v deseti letech svědkem brutální vraždy své rodiny a následně sama zabila útočníka. Hrůzný zážitek v ní probudil nezvyklé vícesmyslové vnímání a ona poznala léčivé účinky násilí. Po letech se z ní stala experimentální hudebnice aktivně vyhledávající nové zvuky. Její život nabere nečekaný směr, když se u ní začne projevovat opětovná ztráta sluchu. Rozhodnutá udělat cokoliv, aby situaci zvrátila, Alexis se vydává na divokou cestu plnou krvavých experimentů a ničivých zvukových designů.

Právě působivá backstory zaměřená na svérázné zpracování děsivého traumatu z minulosti povyšuje celovečerní zpracování nad jeho krátkometrážního předchůdce. Alexis se v průběhu snímku opakovaně ocitá na scestí, kde se její morálka dostává do ostrého konfliktu se strachem. Ten ji okrádá o poslední zbytky lidskost a ona se tím stává obětí vlastní umělecká obsese vyžadující projevy nebývalé krutosti. Divák je přitom po celou dobu filmu na Alexis vázaný a díky tomu intimně prožívá její nenaplněné touhy, obavy i bolesti, ale taky nefalšovanou radost z páchaného násilí při snaze dosáhnout onoho extrémního tónu z dětství. Režisérova snaha o zachycení motivace a duševních pochodů hlavní postavy tak nikdy nezapadá mezi četnými krvavými atrakcemi.

Pravdou ale zůstává, že podobně rozeklaný jako jeho hrdinka, je i film samotný. Zejména ve druhé polovině, kdy krvavé řádění propuká naplno, se vyprávění začne lehce tříštit, jak se do děje se vkrádají nadbytečné roviny. Ty snímek spíše retardují, než aby ho posouvaly vpřed, a nechtěně podkopávají jeho logiku. Jednou z nich je i policejní pátrání, jemuž je věnována až přílišná pozornost a neschopnost detektivů přijít za tu dobu s nějakým nosným důkazem z Alexis dělá hotové genia zločinu. Přičemž ona po sobě stopy nijak zvlášť nezametá. Paradoxně, stejně problematicky ve výsledku působí i fakt, že se tvůrci zaměřují primárně na psychologické aspekty ústřední vražedkyně a nijak nekomentují její manuální zručnost. Alexis přitom sestavuje důmyslné mučicí nástroje, v nichž by si liboval i sám Jigsaw, a díky tomu víc než nadaná řemeslnice působí jako nějaký hudební MacGyver.

Na druhou stranu podobných prohřešků najdeme v každé druhé indie žánrovce plno a člověk s nimi – zejména u debutů – tak nějak dopředu počítá. Navíc Tóny násilí svoje příběhové nedostatky vynahrazují osobitou formální stránkou a zvlášť působivými mordy, které zaujmou jak vynalézavostí, tak svou tonalitou. Brutální scény jsou doprovázeny doslova synestetickými explozemi křiklavých barev, výrazným hudebním podkresem a rytmickým střihem, což vytváří nevídaný estetický dojem a způsobuje, že je divák při jejich sledování znechucen i uchvácen zároveň. Veškeré krveprolití svým stylizovaným podáním přispívá k nebývale hypnotizující auře celého filmu a vyvolává matné ozvěny těch nejbarvitějších kousků spaghetti thrillerů ze 70. a 80. let.

Uprostřed toho všeho vyniká uhrančivá Jasmin Savoy Brown, jejíž herectví osciluje někde na hraně nevinné zranitelnosti a nepříčetného sadismu, čímž propůjčuje postavě Alexis kýženou hloubku. Její jemná mimika pak bravurně reflektuje vnitřní rozpolcenost hrdinky i momentální rozpory nad jejím násilnickým chováním. Což se zúročí zejména v řízném závěru, který diváky zanechá rozervané a současně nadšeně šokované. Tóny násilí možná nejsou dokonalou symfonií, vaši pozornost si ale zcela jistě zaslouží. Minimálně některé scény ve vás budou rezonovat ještě hodně dlouho po jejich zhlédnutí.


Projekce Tónů násilí na MFF PRAHA – FEBIOFEST:
20.9. 21:30 Kino Pilotů, sál č.1
21.9. 22:15 Cinema City Slovanský dům, sál č.9

žádné komentáře

odpovědět

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *