Strachy jsou jako škvírky ve dveřích, přes které vidíme do nitra lidské podstaty, říkají autoři seriálu ANATOMIE STRACHU

Oceňovaná produkce Audionaut minulý týden uvedla dlouho očekávanou audiosérii ANATOMIE STRACHU. Ta na českou scénu přináší specifický žánr true horror. Pětidílný cyklus intimních mikrohororů ve zvuku mapuje, co se v nás odehrává, když jsme vyděšení. Jeho tvůrci, audio dokumentaristé BRIT JENSEN a JIŘÍ SLAVIČÍNSKÝ, zaznamenávají strachy lidí o život, hrůzu z opuštění nebo třeba obavy ze zodpovědnosti za hromadění odpadků. Sugestivní rekonstrukce jednotlivých děsů a úzkostí doprovází důmyslný sound design zvukového umělce Martina Ožvolda.

Pro Jensen, dánskou tvůrkyni žijící v Česku, nebyl seriál prvním projektem zachycujícím lidský strach. Tohle téma zkoumala už ve svém starším audio dokumentu Peklíčko, nahlížejícím na mikulášskou tradici strašení dětí. Naopak pro audiodokumentaristu a spoluautora Slavičínského to byla první zkušenost s tématem, kterou vnímal jako příslib silných příběhů. Ani jeden z nich od počátku netušil, jak bude jejich nový seriál vůbec vypadat. V rozhovoru pro Planet Dark oba tvůrci prozradili, jak vzniká true horror a jakým způsobem se zachycuje strach.

Popisujete Anatomii strachu jako true horror. Co to znamená a co si pod tímto termínem posluchači můžou představit?

JIŘÍ SLAVIČÍNSKÝ: Jsou to hororové příběhy, které nejsou vymyšlené, ale skutečně prožité lidmi, s nimiž jsme natáčeli.

BRIT JENSEN: Pro mě true horror znamená dokumentární horor. S naším seriálem jsme se chtěli co nejvíc přiblížit skyutečným lidským strachům. A myslím si, že právě tyhle obyčejné strachy jsou v mnohém podobné těm, se kterými se setkáváme v hororových filmech. Liší se jenom způsobem, jakým se je snažíme zachytit. Nahlížíme na z jiného úhlu pohledu.

Co vás přimělo zkoumat právě téma strachu?

BJ: Naše strachy o náš hodně vypovídají. Jsou jako škvírky ve dveřích, přes které vidíme přímo do nitra lidské podstaty – pokud na to najdeme odvahu.

JS: Ke mně to téma přišlo samo. Brit o straších začala jednat s Audionautem a přizvala mě k tomu. Hned jsem do toho šel! Vnímal jsem to jako možnost naučit se hodně i sám o sobě a vlastním strachu. A taky jsem tušil silné příběhy.

Jakým způsobem seriál vůbec vznikal?

JS: Na začátku jsme zveřejnili otevřenou výzvu a lidé, kteří s námi chtěli své strachy sdílet, nám psali zpátky. S vybranými respondenty jsme se před samotným natáčením několikrát jen tak sešli a povídali si. V průběhu dalších 2-3 schůzek jsme pak pořizovali nahrávky.

Podle čeho jste jednotlivé příběhy vybírali?

BJ: Bylo pro nás důležité, aby se žádný strach nedvojil, abychom jich pokryli co nejvíc. Chtěli jsme se seriálem načít takový atlas strachu, se kterým bychom se dostali na nejrůznější místa.

JS: Zjistili jsme, že po nějaké době k nám určité druhy strachů přicházejí opakovaně a některé nám naopak v cyklu chybí. Byly to ty s výraznějším sociálním nebo politickým kontextem. Ty jsme potom začali aktivně hledat. To byl třeba případ Kryštofa a jeho enviromentálního strachu (epizoda Kafe – pozn. red.). Plánovali jsme natáčet taky příběhy existenčního strachu, např. ze ztráty práce nebo bydlení. Původně měla mít Anatomie strachu osm dílů, ale přišla koronakrize a nakonec jich máme pět. I tak z nich mám velkou radost. Myslím, že dávají dohromady smysluplný celek.

Bylo pro respondenty složité, mluvit o svých emocích? Jak jste je přiměli, aby s vámi takhle otevřeně sdíleli svoje příběhy?

BJ: To je vždy složité. Myslím, že je to o tom, být s druhými přítomný v jejich vyprávění. Být empatický, ale také otevřený – ponořit se s nimi do jejich příběhu. A uvidět – uslyšet – co z toho bude.

JS: Mám ke všem našim respondentkám a respondentům velký obdiv. Sdílet vlastní strachy chce velkou odvahu. Vždy jsem se snažil respektovat jejich hranice a nikam je netlačit.  Rozhovor jsem vnímal jako spolupráci, jako společnou snahu co nejlépe převyprávět konkrétní příběh setkání se strachem, dostat se do něj dovnitř. Používal jsem techniky vedení rozhovoru, které jsem se naučil od kanadského dokumentaristy Chrise Brookese, ten je zase převzal z divadelního prostředí. Jde v nich o to, jak co nejlépe zpřítomnit okamžik, se všemi jeho detaily a barvami.

Do jaké míry jste příběhy upravovali, abyste docílili jejich výsledné podoby?

BJ: Snažila jsem se příběhy neměnit, ale naopak je zformovat co nejvíc v souladu s lidmi, kteří je vypráví. Chci, aby to pořád byl hlavně její nebo jeho příběh, ne můj. Což je ale samozřejmě výzva. S každým respondentem jsme nahrávali 2-3 hodiny. Aby měl výsledný tvar jenom 10-15 minut, museli jsme najít zkratky.

JS: Nahraný materiál jsme donekonečna stříhali a komponovali, až z něj vykrystalizoval příběh.

Ten pak namluvili herci?

BJ: Namluvili ho lidé, kteří daný strach sami zažili. Je to 1:1.

JS: Žádné herce jsme neangažovali. Všechny díly Anatomie strachu jsou vystavěné z autentických rozhovorů s našimi respondenty a respondentkami.

Narazili jste během natáčení na něco, co vás vysloveně překvapilo?

BJ: Pro mě bylo velmi zajímavé hledat a vůbec přiblížit se něčemu, co se dá nazvat dokumentární horor. Od začátku jsem vůbec netušila, kam nás celý projekt vezme. Horor známe z filmu, z fikce, která je většinově vyprávěna ve třetí osobě. Nebezpečí vnímáme zvenku. Strach se tak mnohdy vytváří z očekávání. Ale v audiu tyhle příběhy zažíváme zevnitř. A z tohohle pohledu strach vypadá úplně jinak.

JS: V odpovědi na naši výzvu se nám hlásilo mnohem víc žen než mužů. Ženy byly mnohem odvážnější! Pro muže bylo těžší své strachy pojmenovat a sdílet. I když vlastně, vzhledem k tomu, jak jsme jako muži v Česku vychovávaní, to až tak překvapivé není.

Důležitou součástí seriálu je jeho sound design. Z čeho jste vycházeli a podle čeho vybírali zvuky, aby vhodně doplňovaly celkovou atmosféru?

JS: Sound design pro nás dělal Martin Ožvold a bylo skvělé s ním pracovat! Zvuky v Anatomii strachu nejenom dotváří atmosféru, ale hlavně vypráví a posunují děj. Mají do něj posluchače přímo dostat. Martin všechny ruchy a zvuky vnímal taky jako muziku, tak aby zapadaly do celkové hudební kompozice.

BJ: Naším cílem bylo vytvořit takové malé filmy, které posluchačům běží v hlavě. Zvukový design je k tomu klíčový. Ten náš – nebo přesněji ten Martinův – má dvě vrstvy. Jednak realistické zvuky, které evokují konkrétní místo, kde se zrovna příběh nachází. To jsou například zvuky školních skříněk, dveře divadla nebo praskající větve v lese. A pak jsou tu zvuky, které podporují úroveň strachu v příbězích. To jsou drony (minimalistická elektronická hudba – pozn. red.), tóny, hudba. Celé je to nesmírně pozorně a citlivě komponované. Hodně jsme s Martinem ve studiu řešili, co už je moc a co naopak málo. Strach je velice citlivý. Když se podpoří výraznými zvuky, stane se předvídatelným a banálním. Pokud se ale podpoří málo, tak zase není dostatečně cítit. Zmizí. Neustále jsme hledali rovnováhu. Hledání s Martinem ale byla jedna radost. Nikdy se nespokojí jen tak s něčím a proto v tom, co dělá, dosahuje tak silných výsledků.

Anatomie strachu má hodně specifickou vizuální stránku složenou z konkrétních obrazů. Ty jste konzultovali s respondenty, aby odrážely jejich vlastní strachy?

BJ: Vizuální zpracování je dvojí. Každý respondent ke svému strachu udělal fotky, které můžeme vidět třeba ve video traileru. Ke každému dílu pak navíc patří jedna originální koláž. Tyhle koláže vytvořila výtvarnice Aňa Jakš, kterou jsme oslovili, protože jsme chtěli vizuál, co je strašidelný v jemnostech.

JS: Aňi jsme poslali jednotlivé díly a nechali jí úplnou volnost. Máme velkou radost, že do toho s námi šla. Její věci na mě působí křehce, trochu tajemně a jsou otevřené různým interpretacím. Respondenti a respondentky pak své strachy nafotili na jednorázové foťáky a tyhle snímky používáme na sociálních sítích.

V seriálu zaznívají samé mladé hlasy. Plánujete tak do budoucna nějaké pokračování, které by se zaměřilo na starší respondenty a zkoumalo třeba odlišné vnímání strachu mezi generacemi?

BJ: Ano, je to generační výpověď, proto samé mladé hlasy. Rádi bychom pokračovali, nejen kvůli dalším generacím, ale taky proto, že čím víc člověk strachy hledá, tím víc jich nachází. A každý strach má svůj příběh.

JS: Sílu Anatomie strachu vidím právě v různosti a mnohosti příběhů, které můžu společně s našimi protagonisty prožívat. Je to taková mozaika, která pro mě má výpovědní hodnotu ve své celistvosti. Cest, jak pokračovat dál, si dokážu představit víc. Ať už v rozšíření věkového spektra respondentů a respondentek nebo v hledání nových zajímavých příběhů setkání se strachem.

Kompletní audio seriál Anatomie strachu najdete jako novinku na Audiotéce.