První dojmy z půlnočních Varů: VLAK DO PUSANU 2

Ondřej Štindl popisuje svoje první dojmy z pokračování jihokorejského zombie hitu. Jak vnímal akční návrat do nákazou zdevastované Koreje?

Nasajte atmosféru nočních promítání z filmového festivalu v Karlových Varech. Svoje první dojmy z titulů letošní sekce Půlnočních filmů pro nás píše filmový publicista, literát a scénárista Ondřej Štindl.

VLAK DO PUSANU 2 (Train to Busan 2: Peninsula, r. Sang-ho Yeon, Jižní Korea, 2020)

Čtyři roky po vypuknutí zombie apokalypsy se bývalý voják Jung-seok vrací zpátky do nákazou zdevastované Koreje, aby přivezl auto plné peněz a získal tak naději na lepší život. Korejský poloostrov je ale odříznutý od zbytku světa a dostat se tam a zpátky bude složitější, než se zdá.

Nemá cenu chodit kolem horké kaše. A ani nemá cenu chodit kolem horkých vnitřností čerstvě vyvrženého zombíka. Vlak do Pusanu 2 mě dost nudil. A to jsem ani neviděl Vlak do Pusanu 1. Pro dvojku by mělo platit pravidlo – zopakovat všechno, co bylo v jedničce, jenom ve větším měřítku a všeho vůbec tak nějak víc. Jeden by proto měl snad právo očekávat, že v tom filmu dostane vlak, a že dostane taky Pusan. Město se jenom na začátku mihne a o vlak, přátelé, člověk v celém filmu ani nezavadí.

Jinak jde o celkem předvídatelnou kombinaci všelijakých kruťáren a přeslazeného sentimentu, u korejských filmů nijak neobvyklou, ale zrovna u tohohle mě docela otravovala. Zombies jsou celkem rychlí a gymnasticky zdatní, nicméně tupí jako obvykle a jejich údajně velice citlivý sluch se během filmu mnohokrát ukáže jako dost selektivní. Vlastně je tam toho hodně. Honičky v autech, život v nějaké korejské postapo komunitě, která může připomínat Mad Maxe, roztomilé a šikovné dětičky, obětavé ženy a proti nim zlí a chtiví muži. Taky zombies. Hodně zombies. A ještě víc digitálních triků, které z obrazu místy dost tečou.

Nějak jsem s tím filmem nešel. Žádná postava mě tam moc nebavila a film působil, jako kdyby bral sám sebe zbytečně vážně. Nerad bych teda zlehčoval morální dilemata hlavního hrdiny, ale srdce mi nad nimi neustrnulo. Jako kdyby autoři zapomněli, že k tomuhle žánru patří taky nějaká groteska. Směšnost a hrůza jsou sestry! Jedna bez druhé mohou někdy působit neúplně. Přečtěte si Ladislava Klímu, pane režisére, je to tam vysvětlené. V závěru filmu, po objevení se majorky jednotek OSN ex machina, jsem si říkal „to si snad ze mě dělají srandu“. Nevyjadřoval jsem tím pohoršený údiv, ale naději, která ovšem zůstala nenaplněna. Stane se.


Další projekce Vlaku do Pusanu 2 na MFF Karlovy Vary:
27.8. 23:59 Kino Čas

žádné komentáře

odpovědět

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *